Jak být sám (se) sebou, aneb Vánoce v karanténě

Ahoj!

Rozhodla jsem se napsat první článek na blog. Po hodně, hodně dlouhé době. Bez psaní. 
Teda... po dopsání bakalářky jsem psala pracovní e-maily, esemesky a příspěvky na Instagram. To je taky psaní, ale není to to psaní. Myslím psaní z hloubi duše a z pocitů. Jsou to jen bezduché výkřiky prázdnoty do přeplněného světa. 

Upřímně - čte ještě dneska někdo blogy? Přiznám se, že já jo. Samozřejmě všechno má svoje kouzlo - miluju YouTube, i když už o poznání méně než kdysi. Baví mě podcasty, protože si je prostě můžu pustit do sluchátek a dělat cokoliv. A sakra miluju Instagram, ale zabíjí mi fakt spoustu času. 

Blog. To je dneska vlastně takový dinosaurus... tak trochu. A přitom je to záležitost stará teprve pár let. Dneska všechno stárne nějak rychle. Nepřipadá vám? Je mi 24 a už teď si někdy připadám jako dinosaurus. Stárneme, život se zrychluje a i platformy pro volný čas musí být rychlejší a rychlejší. Málokdo dnes tráví několik hodin nad knihou. Nebo třeba nad blogem. Ale mnozí z nás (a já mám taky máslo na hlavě) tráví hodiny na Instagramu nebo jiné sociální síti. Ty hodiny rozsekané do krátkých, někdy jen několikavteřinových úseků jsou nějak... snesitelnější. Zanedbatelnější. Ale jsou to ty samé hodiny. Jen kdysi měly větší hloubku. 

Vidíte to vzpomínání? Jsem dinosaurus. 

Co mě vlastně přimělo napsat článek na blog? Karanténa je to správné slovo. 

Vtrhla do mého života, který byl uspěchaný stejně jako všechny ostatní životy a točil se v jednom kruhu. Práce-práce doma-jídlo-spánek-práce... Najednou jsem doma a nemocná (ale covid to není, je to nejspíš zánět dutin), nemůžu jít ani s košem a mám hroznou spoustu času. 

Krásnou spoustu času. 

Na psaní. Psaní z pocitů. 

Když někomu řeknu, že mám karanténu a do 29. prosince půjdu nejdál na balkon, většinou se zděsí. Vždyť jsou Vánoce! Co si jako počnu? 

Jsou vyděšení víc než já.

Já jsem spokojená.

Nebudu lhát. Pocit, že nemusím ven je přece jen jiný než pocit, že ven nesmím. Kdybych měla prostě jen dovolenou, pravděpodobně bych stejně strávila většinu času doma. Protože můžu. Teď je to protože musím. A povinnost jako taková všechno mění. K tomu, co musíme dělat přistupujeme náhle váhavěji. Jen kvůli povinnosti. I když to třeba máme rádi. Já jsem, coby těžký introvert, hrozně ráda doma. Po většinu času se lidem vyhýbám ze své vlastní vůle. Nemělo by to být tedy jiné, těžší, když se jim mám vyhýbat kvůli rozhodnutí někoho cizího. A přece je. Chceme dělat věci dobrovolně. A chceme tak trochu rebelovat proti systému. I ti k pravidlům nejuctivější a nejsystematičtější z nás zkrátka chtějí jednat podle svého, ne podle jiných. Pro mě tohle vyjadřuje špetku kritického myšlení, kterou je třeba si uchovat vždy a každý den tak trochu pochybovat. 

To je asi jeden důvod, proč vás lidi litují, když je vám nařízena karanténa. Druhým důvodem je to, že neumíme být sami se sebou. Možná si říkáte, že je to hloupost, ale ať už je vám vlastní jakkoli uzavřená povaha, do jisté míry se (pokud nejste opravdu extrém) obklopujete lidmi. Většinou nejbližší rodinou. A nebo - a to jsou přece taky lidé - lidmi na sociálních sítích. Třeba na tom Instagramu. 

Málokdo dneska vypíná vnější vlivy a naslouchá bzukotu vlastních myšlenek. Ticho vyplňujeme podcasty, videi, filmy, hrami nebo hudbou (nemyslím tu relaxační). 
Je to lidská přirozenost, nebo je to něco, co se nám "stalo" s příchodem jednadvacátého století? Propojili jsme svoje světy v jednu velkou sociální síť ve které jsme zapomněli sami na sebe - sami se sebou? Věnujeme se už jenom tomu, jak vypadáme před ostatními? 

Já myslím, že jo.

A myslím, že je to ten důvod, proč se lidi bojí karantény a osamění. Protože neumí být sami (se) sebou. Umí být jenom součástí skupiny, davu. A ikonkou s popisem na svém profilu v téhle živé sociální síti. 

Myslím, že tyhle "rozhovory s egem" a trávení času jen se sebou jsou strašně důležité. Jsou vlastně naprosto klíčové. Možná proto přišel rok 2020. Aby nám to ukázal. 

Taky jsem měla období, kdy pro mě bylo těžké být sama se sebou. I sama sebou. Visela jsem na jiných lidech a samota byla největším strašákem.

Teď samotu, pokud není věčná nebo nesmyslně dlouhá, vlastně i vítám. Samota je skvělý prostředek na utřídění myšlenek. A myšlenky je třeba třídit, stejně jako například šatník. Je to vlastně úplně stejné jako s tou skříní. Pokud své oblečení roky netřídím a jen ho hromadím a pak se rozhodnu přestěhovat, padne na mě neuvěřitelná změť všeho, kterou se budu prokousávat dlouhé hodiny, ne-li dny. Myšlenky jsou takové. Neodcházejí, jak by se mohlo zdát. Hromadí se. Potřebují vytřídit. Bez řádného třízení se nemůžete tak snadno zvednout a jít dál, protože se musíte nejdřív tím nepořádkem probrat. To nesnáším.

Osobně už jsem se dávno naučila žít sama se sebou. Často píšu do deníku, nebo kreslím své pocity. Když nemůžu svoje pocity zrovna klidně třídit, prožívám je, aby se nehromadily. Rozervu leták na malé kousíčky v záchvatu vzteku a rozpláču se dojetím nad pohádkou. 

A jdu dál. 

Vím, jaké jsou mé pocity, myšlenky, vím kdo jsem já. Vnímám a přijímám celou svou osobnost - a i když to zní celkem "ezo", je to vlastně prosté. Prostě žiju sama se sebou a snažím se, aby to byla symbióza a ne jen prostá koexistence. 

Proto se samoty už dávno, dávno nebojím.