Nech si to pro sebe, aneb 7 situací, kdy mlčeti je zlato

Ahoj komukoliv, kdo se zatoulal na Planetku a rozhodl se přečíst si můj článek :) 
V posledních asi dvou týdnech jsem uvažovala nad článkem tohoto konceptu. Dlouho mi trvalo rozhodnutí, jak to uchopím, tak snad se nakonec bude někomu líbit.

... no a pokud ne, já si píšu vlastně nejvíc pro sebe, takže taky nevadí. :)
I pro mne je to zajímavé zamyšlení a ačkoli si o sobě myslím, že jsem v rámci možností empatická osoba a dobrý člověk, rozhodně mám máslo na hlavě. A to hlavně z neznalosti.

Rozhodla jsem se sepsat několik bodů, situací, kdy podle mě platí staré dobré "mlčeti zlato". Nakonec jsem došla k sedmi. 

Samozřejmě se mnou nemusíte souhlasit. Je to můj názor, pohled, nějaká ta zkušenost načerpaná za necelých pětadvacet let, co si tu bloudím tímhle šíleným světem. 
Ale! Už nechci zbytečně blábolit. Jdeme na to.

1) Nepřibralas trochu? - Nejsi už moc hubená?

Pěkně zostra startuju svým "oblíbeným" tématem. A to jsou komentáře na postavu. Sama mám za sebou náročná období, kdy moje váha skákala nahoru a dolu. Komentáře na postavu pro mě byly ubíjející.

"Tyjo, pěkně ses nám zakulatila!" No comment. Potkáte někoho po delším čase a první co na vás vypálí je, že jste přibrali. Moje reakce na tuhle otázku byla vždycky "Wow, dík žes mi to řekl(a), normálně bych si ani nevšimla." Vážně si myslíte, že si ten člověk nevšiml? Máme doma zrcadlo a oblékáme si oblečení - a ano, poznáme, že jsme přibrali. Bylo to opravdu nutné?

Druhá a poměrně opomíjená strana je takzvaný "skinnyshaming". O fatshamingu mluvíme poměrně často, urážlivé komentáře na adresu velmi štíhlých lidí jsou ale stále tolerované. Ale je tu opravdu tak velký rozdíl? Rachitická postava může být přece stejným zdrojem nejistoty jako ta oplácaná. 

Ať už jde o zakulacení, nebo naopak zhubnutí - pokud nevíte, že daný člověk se cíleně snaží zhubnout či přibrat, osobně bych se takových komentářů vyvarovala. U dam i pánů. I ve chvíli, kdy toto víte, bych se raději držela neutrálnějšího komentáře ve stylu "Moc ti to sluší." 

Přece jen, naše tělesná schránka, nebo spíš smýšlení o ní, to je velmi křehké téma. Většinou nevíte, čím si ten člověk prochází. Jak za zhubnutím, tak i za přibráním na váze může být mnoho věcí, počínaje nemocí a konče nějakým tím stresovým obdobím. A i ten nevinný komentář o tom, jak krásně daná osoba zhubla může být někdy devastující. Vy jste to mysleli dobře, ale co když si daný člověk zrovna prochází poruchou příjmu potravy a váš komentář ho spíše utvrdí v tom, že hubenější je lepší a s vyšší váhou stojí za nic. 

2) A to se ti vážně líbí? 

U té fyzické stránky ještě chvíli zůstaneme. Co mě taky dokáže vytočit a někdy i pěkně zneklidnit jsou komentáře na osobní styl. Oblečení, účes, tetování.
Pokud se vás zrovna někdo neptá na názor, považuju tohle za oblast, kde je nežádaný názor doslova nežádoucí. Také se mi nelíbí všechno a často vím, že tohle v mých očích není to pravé ořechové. V takové situaci se ale snažím raději mlčet. Pokud si někdo něco sám vybral, nechal si to udělat či vzal na sebe, rozhodl se tak z nějakého důvodu a když se na vás názor neptá - prosím, mlčte. 

3) To všechno sníš? - A není toho málo? - To už někdo jedl?!

Mou další kategorií je jídlo, jídelníček. Celkově tyhle nežádané komentáře k jídlu cizích lidí považuju za jedno velké "nene". 
Nemusí se to týkat jen množství. S láskou vzpomínám na to, když mi babička jako malé říkávala že "na jídlo se neříká fuj". A opravdu vím, jak to myslela. Obzvlášť když si vytvořím nějaké jídlo a sním si ho někde mezi lidmi a třeba nevypadá na první pohled vábně, opravdu nepotřebuju slyšet, že to vypadá, jako by to už někdo jednou jedl. Komentář naprosto zbytečný a mně už se to ani nechce jíst. 

Množství jídla je kategorie sama o sobě. Každý máme jiný apetit a pokud nejste výživový poradce či nutriční terapeut, kterému někdo donesl jídelníček k posouzení, popřípadě se vás někdo neptá na názor, opět bych byla raději zticha. Pokud má člověk problém s jídlem, a že je to sakra častější, než si většina lidí myslí, tohle je čára přes rozpočet. Jenom hloupé "Ty si teda dopřáváš!" umí rozhodit. Nekomentujte ani, že se vám toho zdá málo. Nemůžete vědět, proč daná osoba jí tolik, kolik jí. Navíc tyhle komentáře nejsou moc ku prospěchu věci. Mnoho lidí kvůli nim má problém například jíst na veřejnosti. 

4) Takže ty jsi taky blázen? 

Tohle je tenký led. Psychika a psychické onemocnění. 

V naší společnosti je stále psychika člověka trochu opomíjená. Pro mě osobně je to velmi zvláštní. Z celé společnosti, ve které jsem vyrostla (myslím svět obecně) cítím, že na fyzické zdraví člověka je kladen větší důraz než na to psychické. To je, přinejmenším pro mě osobně, hrozně zvláštní. 

Proč, ptáte se? Já jsem přesvědčená, že všechno začíná a končí naší hlavou, psychikou, vnitřním rozpoložením. Tělo může být jakkoli zdravé, ale pokud je narušená psychická pohoda, nikdy to nebude "oukej". 

V posledních letech se, díky bohu za to, začíná více mluvit o tom, že lidi docházejí k psychiatrovi nebo psychologovi. Stále je to však stigma. Pokud si říkáte, že to stigma přece není, a co to plácám za blbosti, jen si představte, že nesete do školy či práce papír s potvrzením o tom, že jste byli u zubaře a papír, na kterém je razítko od psychiatra. S kterým z těch dvou byste se cítili komfortněji? 

To je přesně to, o čem mluvím. Proč se stydíme za vyvrtaný zub o tolik míň než za bolístku na duši? Řekla bych, že zejména v naší společnosti je to o tom, že se dlouho o psychice nemluvilo a byla opomíjená. Při slovech "psychiatrie" jsme si představovali slintající lidi ve svěracích kazajkách. Do určitého věku mě vůbec nenapadlo, že psychiatrie jakožto lékařské odvětví je o mnoho jiných věcech a chodit k psychologovi není jen pro nemocné. 

Co ale určitě nepomáhá tomu, aby se lidé cítili komfortně při mluvení o své psychice jsou často i komentáře okolí. Zkuste se vyvarovat vět typu "Takže ty jsi taky ten.. blázen?" nebo "No jo, deprese, to je teď moderní." Jako vážně? To je asi věta, která mě dokáže nejvíc rozpálit do běla, když přijde na to, že se více mluví o psychice. To je teď moderní.

Vážně může být nemoc moderní? Srovnám to například s velmi diskutovanou a zmiňovanou (právem!) rakovinou prsu. Řekli byste někomu, kdo trpí rakovinou "No jo, rakovina, to je teď moderní." Asi ne, že? Nemoc je nemoc. 
Nebo oblíbené "Ty chodíš k psychologovi? To ze sebe musíš dělat blázna?" Cože? Stop. To že se někdo stará o své psychické zdraví a komfort je špatně? Opět použiju zdánlivě nemístný příměr. "Ty jdeš k fyzioterapeutovi? To ze sebe jako musíš dělat stařenu?" Například. Péče o psychiku, včetně té preventivní, je stejně důležitá jako cvičení pro zdraví či pravidelná prohlídka u zubaře. 

5) Usměj se, zlato, život je krásný!

... řekl naprosto cizí člověk, který o mě a mém aktuálním stavu neví zhola nic. Ou. Nechci nijak generalizovat, ale s tímhle se často setkávám jako s komentářem naprosto cizího muže k naprosto cizí ženě. Mně už se to stalo několikrát. Každopádně - kdokoli nemá komukoli právo říkat "Ale no tak, úsměv!" Samozřejmě, jsou situace kdy se to hodí a je to vlastně v pořádku - týká se to však zejména rozhovorů s osobami více či méně blízkými. Já chci mluvit o veřejných, nemístných komentářích. 

Abych mluvila za sebe, tohle se mi stalo už několikrát. Někdy jsem byla jen zamyšlená, jindy prostě smutná. Nejspíš se najde situace, ve které tohle umí vyloudit úsměv na tváři. Upřímně, mně se to ještě nestalo. Spíše mě to vyděsilo. V tomhle děkuju za dobu rouškovou, kterou jinak docela proklínám, jako všichni. Ale už jsem opravdu dlouho neslyšela větu "A umíš se usmát?"  

Vezměte, prosím, na vědomí, že různí lidé v sobě řeší různé věci a pokud o nich nic nevíte, vyvarujte se výzev k úsměvu. 

Přiznám se, že tohle téma je pro mě docela těžké uchopit a správně popsat. Moje pocity z těchto veřejných komentářů krásně a vtipně shrnuje toto video, takže vás nasměruju na něj :) 

6) A kdy bude mimčo?

Tohle je s prominutím průser. Pokud tuhle otázku položíte mně, nejspíš se rozpálím do běla, protože ji opravdu nesnáším. Otázka na těhotenství. Nebo komentář, že by to už nějakého toho potomka chtělo.

Tohle považuji za jedno z nejcitlivějších témat a zároveň nejhorší otázku vůbec. Může být zdrojem mnoha nepříjemných rozhovorů či pocitů.
Jednak - ne, já děti vlastně ani nechci. Ideálně následované řadou mouder o tom, že bez dětí je život smutný, není naplněný, žena se má stát matkou a další taková moudra. Ať už děti chceme nebo ne, nemělo by pro nás být těžké respektovat fakt, že stejně jako pro jednu ženu může být role matky tou nejdůležitější, jiná ji vůbec zažívat nechce. 

Nepříjemný rozhovor ovšem není nic proti bolesti, kterou musíte zákonitě vyvolat v osobě, která se o dítě snaží, či po něm touží, avšak neúspěšně. Nikdo nechce odpovídat "No, víš, já chci, ale ještě to neklaplo." či "Jasně, chci, ale ono nějak není s kým, víš." Trapné ticho a lítostivé pohledy. Pojďme si to odpustit, prosím. 

Jo a lidí s dítětem se neptejte, kdy bude další. Osobně se taky zvědavě ptám, jestli by chtěli ještě jedno, ale nemám ráda nátlak v podobě "Tak a mamka s taťkou by ti ještě měli pořídit brášku nebo sestřičku." Stop. 

7) Moc si to bereš

Tak tohle je na kopanec do zadnice. 

Situace, kdy se někdo svěří s čímkoli, co ho trápí - a druhá strana to zlehčí. Moc si to bereš, nemůžeš to tak prožívat. Mlč, prosím. Fakt nenávidím, ať už z pohledu přihlížejícího, nebo inkriminované svěřující se osoby, když někdo zlehčuje prožitky jiných. To, že se vám někdo svěří ho pravděpodobně stálo nějaké to přemáhání a nebylo to lehké. Nezlehčujte to, prosím.

Těžší kalibr je pak vypočítání všech těžkých situací, které jste prožili vy a zvládli jste je úplně levou zadní a problém druhé osoby je proti nim naprostá brnkačka. Gratuluju, cítíme se ještě hůř! 

A pokud se ptáte co říct, tak pokud nevíte, podle mě skvěle funguje naprosto jednoduché "To je mi líto." či "pokročilejší" - "Mrzí mě, že sis tohle musel(a) prožít. Kdyby sis o tom chtěla ještě promluvit, jsem tady." 

Zkuste si, prosím vážit toho, že s vámi lidé něco sdíleli a reagovat patřičně. Jinak se nemůžete divit, že se před vámi uzamknou. 

A na závěr chci říct - není malých problémů! Samozřejmě že jsme schopní rozlišit, že úmrtí v rodině je asi jiný "level" než nakopnutý palec, na druhou stranu nikdy nevíte, proč daného člověka trápí zrovna ten nakopnutý palec. Může to být ta pověstná poslední kapka. 

A jsme na konci. Tohle bylo sedm bodů, které jsem chtěla vypíchnout a rozepsat se o nich. Doufám, že tento článek aspoň jednoho člověka postrčí k zamyšlení nad tím, jak komunikujeme se svým okolím a kde jsou ty hranice. Samozřejmě netvrdím, že tento článek je dogma, které se má tesat do kamene a vychválit do nebes. To vůbec ne. Každý ať se chová dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a hranice si tvoří sám.

Budu moc ráda, když mi dáte vědět, zda se se mnou v něčem názorově potkáváte, nebo naopak rozcházíte.